Naše třída před kouzelným zrcadlem

Kdyby byla naše třída poskládána před zrcadlo, kdoví co by viděla… asi stádo neposlušných koní. Koní, protože volové je moc hrubý výraz. Co by ale uviděla naše třída, kdybychom ji poskládali před kouzelné zrcadlo? Kdybychom byli ideální třída, uviděli bychom možná kruh propojený cestičkami, které by ukazovaly vztahy studentů. Některé cestičky by byly silnější, jiné slabší a dohromady by tvořily obrovskou pavučinu, kterou by střežila jejich třídní profesorka. Každé vlákno by mělo jiný odstín barvy, podle toho, jaký vztah mezi sebou studenti mají.

„Existuje vůbec taková třída? Existuje takto propojený kolektiv?“ Možná někde ano, možná je naše třída na cestě k takovéto dokonalosti.

Naše třída není sice dokonale ucelená – je to jako v mlze, žádný konec, žádný začátek a cestičky vztahů nejsou příliš zřetelné. Jen u okrajů kruhu se soustřeďují shluky silných cestiček. Někdo by podle tohoto pohledu mohl říct, že taková naše třída je: rozdělená na skupinky.

Ale to není zcela tak přesné. Pavoučí cestičky nejsou nezřetelné proto, že bychom si nebyli blízcí, ale je to důkaz, že v naší třídě může být klidně na dvacet menších skupinek, vždy budou vlákna slabá, aby je mohl někdo na kratší či na delší dobu přetrhnout a dostat se dovnitř. A ostatní je bez výjimky s radostí přijmou mezi sebe.

V naší třídě se možná najdou hádky a pomluvy, ale jsem si jistá, že se vlákna pavučinky vždy zcela zacelí jako doposud.

Proč chtějí být děti dospělými a dospělí dětmi?

Proč děti chtějí být dospělými a dospělí dětmi? Opravdu těžká otázka, které by se měl chopit nějaký psycholog. Bohužel jsem na to sama, tak se na to vrhnu po hlavě. Ale toho mozkovýho specialistu si tu raději nechám.

Začněme dětmi, snažící se vypadat, chovat, přemýšlet a tvářit se jako bůh, vlastně… jako dospělí. Podle mě je to trochu chybně řečené. Děti (tj. mladší 10) se snaží chovat jako teenageři. Ti chtějí být jako dospělí. Narážíme na to každý den a ani toto chování nemusíme nijak extra vyhledávat. Tu vidíme sedmileté dítě ve vlaku, jak si své čerstvé umění čtení procvičuje místo na slabikáři nebo abecedě na pro pubertální děvčata zaměřený časopis BRAVO. A ještě ukazují svým dědečkům obrázek opičáka Billa z pavilonu Tokio Hotel. Ti můžou jenom nechápavě pokývat, že je úžasnej a užívají si dál skromného důchodu, kvůli kterému pracovali přes čtyřicet let. Na pískovišti místo hrajících si dětí najdeme spíš psí exkrement, rozšlápnutý devítiletým chlapcem, který si se svými vrstevníky hraje na vojáky. Kromě toho exkrementu by na tom nebylo nic zvláštního, jenže chlapci si nehrají s klackama a svou pusou vyluzující pazvuky jako: „BAM, seš mrtvej“ nebo „PRÁSK, nacisto“, jak to hrávali naši otcové a dědečkové, nýbrž s pistolemi pochybné Tchaj wanské výroby, které vystřelují opravdové projektily nemalou rychlostí. To, co u toho řvou, by zcenzurovala i televize Nova. Jestli je tohle neškodná hra na vojáky, tak se jdu oběsit svojí vlastní fuseklí (ponožkou). A nakonec často vídáme chlapce (i děvčata) kompletně obalené v dýmu. Ano opravdu, jak dospělé, ale za deset let, až si uvědomí, co to vastně strkají do pusy se jim bude odvykat docela blbě.

Zasněné dospělé, jak se vracejí do svých dětských let, však taky není problém vidět. Určitě vzpomínají na tu žlutou umělohmotnou motorku s černými řídítkami (určitě jste ji měli také) jak s ní proháněli, přesně to pískoviště, kde si dnešní děti vystřelují oči. Poté je, ale probudí v nejlepšim případě šéf, ať utře slinu a vrátí se do práce, v horším případě televize, ve které hlavy státu oznamují další zdražování (doplňte si samy čeho, nemám na to celý den). V nejhoršim případě kopačka z otočky Chucka Norrise. Naštěstí zasnění dospělí nejsou nebezpeční pro okolí a vzpomínají jenom na to nejlepší. Děti tak dobré obzory do budoucna nemají. Menší dávka senility určitě neuškodí a připomenout si tu klackovou přestřelku na hřbitově o půlnoci, stojí opravdu za to.